Zdravím všechny bývalé, současné i budoucí členy svého fanklubu a dále i osoby nevyprofilované a nedotčené u dalšího vydání nepravidelného turistického věstníku. Stínový předseda, místopředseda a údržbář Klubu českých turistů se tentokráte infiltrovali kamsi, kde se to nazývá Transylvánské Alpy. Nebo Rumunské Karpaty, je-li libo.
Původně jsem se chtěl v dalším textu držet zažité konvence, totiž používání dvoupísmenných zkratek odkazujících na nositele jména příslušných iniciál, ale nakonec jsem zvolil jiný přístup, vyžadující větší důvtip a pozornost čtenářovu. Všichni budou dále označováni shodně a nerozdílně, a to zkratkou AA (Anonymous Agent).
4. 7. 2014
AA, AA a AA se sešli v podniku podivného názvu „Ferdinanda Novoměstská“, ani se moc nerozkoukali a přemístili se na přilehlé hlavní nádraží pražské a dále do EC 175 Jan Jesenius, brázdícího koleje středoevropské železniční sítě v úseku Hamburg Altona – Budapest Keleti. Batohy o váze kolem 25 kg se styděly před lodním kufrem hmotnosti dvojnásobné, který patřil nějaké slečně, dle poskytnutých informací vracící se po roce ze zkušené v NDR. Na tvářích válečné pomalování v německých barvách (probíhá MS ve fotbale) a po kapsách a doplňkových zavazadlech mraky takovejch látkovejch lístečků, rovněž černo-žluto-červených.
V Brně AA pomáhá vyložit ten atombordel (=ten kufr) a AA shromažďuje vytroušené lístečky do igelitky Albert, abychom mohli v Rumunsku vytvářet dojem ještě drsnějších západních turistů. Myšleno až budeme ty lístečky vyhazovat po nádražích z okýnka, nikoliv až se budeme promenádovat s tou igelitkou.
Příjezd do Budapešti včas, okolo 22:30, přestup na EN 347 Dacia (Wien Westbahnhof – Bucuresti Nord) a 23:25 odjezd. I vlaky mají svá (krásná) jména a my jsme jenom AA, sigh. V jednom ze dvou vagónů určených pro sedící lůzu sedí asi dvacet českých AA s batohy, dva rumunští manažeři s notebooky a partička kočovných Rumunů s kompletním živobytím. Kočovná skupina vykazuje dílčí problémy při legitimování se policejní složce a komplexní problémy při legitimování se vlakvedoucovské složce maďarského sboru drobných autorit, proto jsou v nejbližší stanici Szolnok vysazeni. Jen je trochu problém je všechny po vagónu pochytat, přeci jen poměrem 10:4 tyto složky převyšují. AA úbytek těchto osob vítá, neboť již naboso klimbá a pohorky s pořizovací cenou 5k CZK by pro tyto osoby nějakou zůstatkovou hodnotu měly, jen si pro ně sáhnout.
5. 7. 2014 (Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje)
Rumunskou celní a pasovou kontrolu jsem měl tu čest již zažít v roce 2005, byl jsem zvědavej, co se za devět let změnilo. Tenkrát si jeden AA dovolil stoupnout, aby vyndal z batohu pas a byl decentním poklepáním pažby samopalu na rameno usazen zpět se slovy: „Sit down, you were not ordered to stand!“ 2014 bez problémů. Dokonce mi řekli: „Have a nice day AA.“ Na AA a AA alespoň mrkli.
I tak to nabralo na hranicích dvě hodiny zpoždění. Přítomní Češi tvořili tři skupiny. Jedna cestovala do Banátu, druhá na Fagaras a třetí (ta naše) na Retezat. Skupiny spojovalo to, že všem třem ujely příslušné přípoje. Výstup v žst. Simeria kolem deváté (v Rumunsku je SEČ + 1h) a odjezd náhradního spoje směr Pui v 10:30, což vzhledem k řídkosti CFR (Caile Ferate Romane) spojů byl výborný servis.
Cena kafe 1 RON (středový kurz CZK/RON cca 6,25, kurz dosažený AA v Praze cca 7), cena jízdenky Simeria – Pui 7 RON, návštěva nádražního WC zdarma, ovšem bez přidané hodnoty oproti návštěvě nádražní zdi. AA po návštěvě vytahuje a aplikuje desinfekční sprej na ruce.
To mi připomíná, jak jsem před >10ti lety nesl kamarádce do porodnice svačinku. Byla to moje po dlouhé době (=od vlastního narození) druhá návštěva porodnice a celkem mne překvapilo, že jsem se dostal na porodní sál a k porodnímu lůžku, aniž bych narazil na jakýkoliv personál, natož aby se mne tento zeptal, co tam se svojí vizáží bezdomovce pohledávám. Mno. A když personál víceméně simultánně s mým odchodem dorazil, jeho jediná starost byla, zda jsem použil tenhle desinfekční sprej…
Osobák odjíždí s půlhodinovým zpožděním, které na své trase dožene a výstup v Pui proběhne v 11:56 dle JŘ. Po cestě navštíví vlakové WC a aplikují desinfekci již všichni AA. Začíná mne to bavit. S tou desinfekcí. Jo ještě se nějaká cikánka snažila prodat AA zánovní ponožky. Podle mne to posbírá v koši, nahnilé a vyhozené od partiček jedoucích z hor, propere v Dunaji, vymandluje na karpatském slunku a prodává těm, co po cestě do hor ukradnou batoh.
Pui. Pěkný jméno. Krátký. Zapamatovatelný. Prej to znamená „kuře“. AA zdraví Kuře. Jinak nic zvláštního. Na návsi grilujou klobásy a točej, tak jedno na šťastný návrat a vyrážíme do hor. Startovní výška 450 m. n. m., do večera přidáme ještě jedničku na začátek. Prvních 5 km po asfaltce do vesnice Hobita. Cestou diskutujeme, jestli budeme stopovat (preferuje AA) nebo jen čekat, zda někdo zastaví (preferuje AA). Než se dohodneme, jsme tam.
Vedro. Odbočka z vesnice směr Cabana Baleia nalezena. Za vsí první pauza. AA se jde vymočit a poté vytahuje dnes již potřetí svoji desinfekční sadu, což logicky vede k úvahám a diskuzi, zda by si tím z úsporných důvodů neměl mazat raději něco jiného, když už. AA dále vytahuje „protipuchýřovou tinkturu“, zde se AA diskuzí doberou správného místa aplikace již rychleji.
Jako vždy, první den pochodu je nejnáročnější, obzvláště pro AA, je čerstvě po angíně. Množství vjemů je subjektivně největší a objektivně nejmenší. Zápisky nejobsáhlejší. Karpatská pastvina, karpatský bukový les a karpatský smrkový les. Cesta má být dle mapy značená, za celý den vidíme přesně 1 ks, slovy „jednu“ značku. Na rozcestích volí AA vždy nejširší cestu, AA a AA ho následují a volba je to dobrá, okolo 20h se dostáváme do cíle, tj. nikoliv do stavu naprostého vyčerpání, jako po všechny další dny, ale tam, kam jsme chtěli dojít. Má zde být tábořiště a cosi nazývající se dle vysvětlivek v mapě cabana [RO] / hospice [GB] / herberge [DEU]. Tábořištěm je zřejmě kus zarostlé, povětšinou nevysemeněné louky, nějaké polokurníky/poloseníky/poloherberky vidíme též.
Složení zvířecí společnosti pro dnešní večer: karpatská ovce, karpatský ovčácký pes a karpatský nepříliš poklidný kuoň. Pokud mne má rozsáhlá zásobárna středoškolských nepoužitelných znalostí neklame, kroužek nad ú, jakožto diakritické znaménko, vznikl právě přemístěním písmene „o“ nad písmeno „u“ ve slově „kuoň“.
Stavíme stany na pomezí louky a lesíku, psi nám z dálky fandí. Poté, co začneme vařit, nám fandí zblízka. V noci nám fandí vítr.
6. 7. 2014 (Den upálení mistra Jana Husa)
Po ránu nám fandí ovečky zvoněním. Občas zařehtají, takže když se proberu do takové úrovně vědomí, pro kterou něco nehraje, lezu ven na inspekci. Počet ovcí nula, počet ořů +- deset, počet nových koňských exkrementů +- pět. Pasou se všude kolem, na louce i v lese (was?) a fakt mají někteří na krku zvonečky.
Vypadá to, že bude pěknej den. AA vyráží nalehko pro vodu, za hodinku se vrací, je sbaleno, jdem. Po čtvrthodince míjíme ten herberk, ve značném stupni zasquatovanosti rumunskou omladinou, která spíše nežli „už“ vypadá, že je „ještě“ vzhůru.
Strašný vedro. Začínáme se vzájemně oslovovat „herberku“. Prostě když jeden AA chce něco po jiném AA, začne větu konstrukcí: „Herberku, …“, přičemž ne zřídkakdy je „ … “ již prázdnou množinou. Po hodině cesta (sloužící evidentně pouze pro svoz dřeva) slábne a v místě, odkud se již pro neprůchodný terén nedá nic svážet, klasicky končí. Vyrážíme kolmo vzhůru, na hřebeni má být jiná cesta. Jde to dost blbě, zjm. kvůli tomu nesvezenému polomovému dřevu, ale jde to.
Kolem 13h hřeben dosažen, cesta nalezena, počasí se otáčí, začíná pršet. Na protějším hřebeni začíná bouřit. Během půl hodiny bouří už i nad námi, taková ta divná interní bouřka téměř bez blesků, ale ozvěna hromu je majestátní. Takže zase pryč z hřebene co nejdříve a založit předčasně tábor. Jako na zavolanou se na nás v dálce směje další rozkošný herberk. Kolem 15h jej dosahujeme, je to dřevěná bačovna 1+kk, cca deset čtverečních metrů. Dle vlhkosti sušících se ponožek a uvařenejch brambor soudíme, že ovce přivedou baču zanedlouho. Sundaváme batohy, rozvěsíme mokré bundy vedle slaniny, ovčích houní a imitace nádobí a hned je plno.
Za půl hodinky je skupina čítající odhadem 100 ks ovcí, 7 ks psů, 1 ks osel a 2 ks Homo sapiens sapiens v doslechu, za hodinku v dohledu a za devadesát minut podává AA bačovi právě ubalenou cigaretu, dovoz z ČR. Než si připálí, musí odložit čerstvě nakousanou ovci. Ještě se hejbe. Ukazuje nám, že ty co už se nehejbou, se dávají na střešní prkna nad ohniště. Tenhle sheep má do rána ještě falešnou naději. Vypadá fakt dost načatě.
Pije se kořalka ze zásoby AA, jako pozornost podniku se servíruje káva turecká a místní alkoholický nápoj neznámého složení a účinků, před kterými by se všichni AA měli mít na pozoru. Téměř vůbec si vzájemně nerozumíme, takže pohoda, nemůže nás vyhodit, i kdyby chtěl. To on ale nechce. Druhý bača je zpočátku jakýsi plachý, dává přednost zvěři před mezinárodními hosty, ale nakonec v dešti vyměkne a dorazí. V pěti je to dost plný i na stojáka, přesto nám nabízí, ať se vyspíme uvnitř. Pokud vyloučíme variantu, že by spal jeden AA na druhém AA, případně AA na SS (Shemale Shepherd), je spací uspořádání vleže nereálné.
Večer jdou k mému překvapení znovu venčit ovce a vrací se opět v počtu x-1. Tedy mínus jedna živá ovce. Tahle jde rovnou na střechu. Prej lup (=vlk). Nechápu, na co tam mají ty caini [ki:ni] (psy). Stavíme stany a jdeme spát ještě za světla, nevím jak ostatní herberky, ale mě ta jejich pálenka dost dostala, ta bude vydestilovaná z těch ovcí na střeše asi.
7. 7. 2014
Ráno je celej sheepiarchát pryč, kromě tří kíni co mají dovolenou na zotavenou. Olizujou nám ešusy a kousají do PET lahví. Oslovení „herberku“ je minulostí, teď frčí „kíni“, což je množné číslo, tedy jeden AA vždy oslovuje oba zbylé AA, i když chce něco jen po jednom AA, případně ani nic nechce. V bačovně enormní množství Alfonsů (srovnej A. Mucha). Ta polomrtvá včerejší ovce už byla přemístěna na střechu a spolu s tou, co tam šla rovnou, se ještě nestačily řádně vyudit, to Alfonsům šmakuje.
Vyrážíme. První půlhodinka ve včerejších šlépějích. Naše dílčí trajektorie kopíruje vždy tři strany čtverce, namísto té čtvrté, přičemž někdy je to způsobeno naším blouděním a někdy blouděním toho, kdo cestu značil. V rámci domácí přípravy jsem z více zdrojů četl, že Retezat je nejnavštěvovanější a nejlépe značené rumunské pohoří. Nevím. Nečekal jsem zázraky, ale doposud jsme potkali přesně nula turistů a značené byly pouze ty úseky cesty, kde žádné značení pro přehlednost terénu potřeba nebylo.
Po vstupu do zóny rozsáhlých kosodřevinových plantáží začalo být sice značení celkem dobré, bohužel značku zahlédl občas jen ten, kdo upadl nebo se musel plazit tak nízko, aby prošel. Klub rumunských turistů totiž zapomněl cestu prořezat odhadem od roku 1989, kdy tudy prchal Klub rumunských komunistů pronásledovaný Klubem rumunských revolucionářů.
AA 2014 je tedy odsouzen ke zdlouhavé, pomalé, únavné, po dešti krásně mokré, přesto první hodinu, řekl bych, i zábavné dřině. Prostě bylo potřeba rukama neustále zkoušet roztahovat od sebe kosodřevinové kmeny (výška porostu > výška AA), přičemž správná cesta vedla (většinou) cestou nejmenšího odporu těch kmínků. Druhou a třetí hodinu už to bylo zábavné méně, naštěstí se vzrůstající nadmořskou výškou klesala výška kleče a terén se stal (falešně) přehlednějším.
Ehm. Aby se nám nevytratil vtip, volný verš a rým na úkor věcné popisnosti. To, že jsme byli odpoledne iks hodin jen o jednom litru vody / 3 ks AA je volný verš, z toho plynoucí špatná fyzická, psychická, platební a sexuální morálka vtip a rým si připomeneme ve mnemotechnické říkance sloužící k zapamatování si určitého řádku či sloupce periodické soustavy prvků, kolegové chemici, odpusťte mi tuto vsuvku: „SCestným TIpem Vábil CRacker MNoho FEšand COpatých. NIčema, CUdnost ZNeužil.“ Překládá se to: „SCandium, TItan, Vanad, ChRom, MaNgan, železo (FErrum), kobalt (CObaltum), NIkl, měď (CUprum), ZiNek." Nebo: „Hanku LÍbá NA Krk RoBustný CeStář FRancek.“ Nebo: „BĚžela MaGda CAňonem, SRážela BAnány RAmenem.“ To vymyslel určitě na horách. Mendělejev a jeho halucinogenní perioda.
Jistě, nakonec jsme žízní nezahynuli. Byl to přeci jen Retezat, jezernaté hory. A některá jezera mohou mít i své přítoky. AA to našel, AA tu vodu natočil a přinesl, všichni AA to vypili a při svitu luny zpívali až do rána budovatelské písně. To be continued or to be deleted. Definitely, not to be clarified.
8. 7. 2014
Jsem nějakej otupělej (t. č. sepisuju ve vlaku před Budapeští), dochází mi náplň v propisce a papír je nějakej nahnilej a mastnej. Takže co raději nějaké prostoročasově příslušné fotografie, hra barev namísto hry slov. Ostatně bylo krásně na focení.
V těchto místech vzdáváme přechod skalnatého hřebínku směr Papusa (druhý nejvyšší vrchol pohoří). Lézt po skále a rozhrnovat při tom zbylými rukami překážející kleč neumím s batohem ani bez něj. Bez batohu by to snad zvládl průměrný AA improvizovaně oblézt, ale s čtvrtmetrákem na zádech by se totožný průměrný AA mohl taky proletět do ráje. Tak příště. Když to nepůjde horem, půjde to spodem. Toto výjimečně není metafora, sestoupili jsme z 2350 do 1990 k jezeru Lacul Gales. U něj vidíme zdáli prvně nějaké turisty, ale udržují si svoji diskrétní stometrovou zónu, a když do ní vstoupíme, mizí směrem dolů.
Návrat na hřeben do sedla cca 2280 kolem třetí. Počasí se již stačilo otočit o sto osmdesát stupňů. Silný vítr, slabá viditelnost. Bohužel směrem z Peleagy (nejvyšší vrchol pohoří) právě přichází skupina s dětmi do deseti let, což nás vyhecuje k nezodpovědnému pozdnímu výstupu. Okolo čtvrté nahoře (2509), vichr sílí, voda se začíná srážet, nejsme schopni najít pokračování cesty směrem na druhou stranu, je zaděláno na průser. AA je nabuzenej a chce tu cestu najít, AA silně lobuje k návratu. AA spí za chůze. (Pro ty pomalejší, jedná se o tři rozličné AA.)
Sestupujeme stejnou cestou do sedla (dobrý nápad) a dále dolů do údolí na návětrné straně (špatný nápad). Už jsem párkrát stan za deště stavěl, ale aby v něm po postavení byl startovní kredit deset litrů vody, to byla premiéra. Holt všechno je v životě jednou poprvé s výjimkou toho, čeho se nedočkáš ani jednou. Tautologie. Následovala přibližně tato konverzace:
AA: „Co s tim bazénem, ty vole?“ AA: „Co asi, vytři to vole.“ AA: „Čim asi, všechno je mokrý, vole!“ AA: „To je právě výhoda, alespoň nic nenamočíš, vole.“, načež si AA sundavá mikinu a vytírá a ždíme a vytírá a ždíme. AA (právě dorazil se zpožděním): „Co tady kurva hoši děláte?“ AA: „Vlhké zápalky usušíš nejlépe v suchých vlasech.“ AA: „Nemám suché vlasy.“ AA: „Nemám vlasy ani zápalky.“ Prostě bylo veselo.
Zajímavé je, že se podobné akce pokaždé zvrtnou v částečný, či plný survival mode. Škodou pro obecenstvo zase je, že v této fázi není přítomen nikdo, kdo by měl náladu fotit. Výjimka potvrzující pravidlo je zde, AA musel vybalit své sladěné spodní prádlo (jediné suché), zamýšlené původně pro použití až při závěrečné diskotéce v Temešváru.
Teď je to sranda, ale otevřeně říkám, že tuhle noc jsem spal tak hodinu. Ve zbylém čase jsem z mokrého spacáku obdivoval, jaké krásné nepravidelné tvary vygeneruje vichřice z předmětu, který má v uspořádaném vztyčeném stavu čtyři roviny souměrnosti. Ano, bystří již vědí, tímto předmětem byl můj stan. V noci střídavě zalehávaly jeho stěny buď AA nebo AA. Stan byl vlastně takový druhý spacák. Nebyl jsem si úplně jistej, jestli mám sílu absolvovat dlouhý noční pochod, až se tkanina potrhá, což by bylo pořád menší zlo, než vyčkávat za přímého působení větru a deště posledního příletu vrtulníku. Naštěstí stany zůstaly až do rána kompaktní.
9. 7. 2014
Štěstí v neštěstí bylo, že se nám ráno podařilo vše zabalit v dešťové pauze. Kolem sedmé opouštíme tu vlhkou a dokonale provětrávanou díru, v osm zpět v sedle, následuje celodenní vyčerpávající sestup až do výškové hladiny 1000 m. n. m. Dejte pokoj s horama, kíni, příště jedu do Bibione. Jo tak, to jsem zorganizoval já, tuhle akci, tak pardon. Už jsem se za ta léta nějak všech akcí přeorganizoval, někdo by mne mohl na dalších 20 let vystřídat, co, kíni?
Horský pětidenní trek je za náma. Zvládli jsme to výborně, tj. bez trvalých následků. Trvalé následky, které jest na mne možno pozorovat, mají kořeny hlouběji v minulosti. Čtvrtá odpolední, jsme zase v civilizaci. Tři cabany. První zmutovala v dětský tábor, ven. Druhá oficiálně hostí cosi jako sympózium rumunských mladých malířů, ven. Třetí nehostí nic, tak nás tam nechají sedět, ale je to na nic, nehostí ani nás, ven. Mají několik pokojů, zvažujeme, že jeden vezmeme na regeneraci, ale je okolo toho dost divná šmelina, během hodiny se několikrát změní podmínky, obsazenost, aj. a pokaždé z toho vypadne dražší nabídka. Negativní reklamu šmejdům všeho druhu dělám rád, takže Cabana Codrin nebrat, kdo by se v této lokalitě někdy omylem ocitnul.
Bereme kemp za 8 RON / AA a nálož Timisoreany za 5 RON / plech. S majitelem kempu sjednán zítřejší ranní odvoz (20 km) na vlak za 15 RON / AA. Večer dorazí z hor ještě jedna partička, vypadají obdobně promokle. Na dobrou noc nám hraje cirkulárka, oproti kvílení vichřice, burácení hromu a bubnování děště rajská hudba.
10. 7. 2014
Před osmou jsme připraveni k odvozu na nádraží. Vyrážíme se zpožděním v 8:20. Snad to stihneme, vlak jede v 9:06 a další až 17:12. V autě kromě nás a řidiče jede ještě televize. Jedno křídlo zavazadlového prostoru někdo ukradl, druhé nejde uzavřít (jak se ale zjistí posléze v cíli, nejde uzavřít jen nám, AA, řidič má na to svůj grif). Cesta zpočátku kamenitá, poté asfaltová, ovšem s výkopy po většině šířky. Jezdí se na té straně, kde je méně děr, případně na dvou místech úplně mimo cestu, po louce. Řidič se po cestě stavuje na pět minut na návštěvě u nějaký báby, ale čas má v oku, na nádraží jsme s pětiminutovým předstihem.
Ohaba de Sub Piatra. Jméno nástupní stanice. Na jízdní řády jsem úchyl. Když jsem byl malej, učil jsem se trati nazpaměť a kreslil jsem si mapky. Dneska bych si to už nezapamatoval. To je hrůza jak člověk časem degeneruje, prej osobní rozvoj, pche.
Každopádně tenhle osobáček jede až do Aradu, příjemné překvapení. V Rumunsku se totiž vlaky platí podle kategorií, přičemž rozdíl ceny mezi osobákem a mezinárodním rychlíkem s povinnou rezervací je až čtyřnásobný, což by mělo smysl, kdyby ten rychlík byl v cíli čtyřikrát rychleji. Což je ovšem Joke of the year. Takhle se krásně projedeme s místníma bubákama. Ba ne, ve starém dobrém roce 2005 se v rumunských osobácích pohybvalo opravdu značné množství bubáků všeho druhu, kteří otravovali se vším možným, počínaje prodejem neidentifikovatelných výrobků a konče pokusy o spolupráci při propašování člověka přes hranice v zavazadlovém prostoru (výjimečně nekecám). Píše se ale rok 2014 a největší bubáci ve vlaku jsme my, nikdo si do kupé nepřisedl, a to bychom po odklizení sušících se ponožek měli i tři volná místa. Zapomněl jsem dodat, že osobní vagóny byly tvořeny vyřazenými západními rychlíkovými vagóny s šestimístnými kupé.
Takže většinu cca pětihodinové cesty do Aradu čučíme z okna na syrový rumunský venkov a hrajeme mezi kozy. To je príma hra, ke které jsou potřeba tři kostky, hrací podložka, 2-x hráčů a cash. Příjezd do Aradu s mírným zpožděním ve 13:45. Aby se to nepletlo, přípoj směr Timisoara má pravidelný odjezd v 13:45. Nádraží je značně rozkopaný (i vytrhaný koleje), informační cedule mimo provoz, zároveň je to velká příhraniční stanice, je tam dost zmatek. Dostat se z příjezdového nástupiště na vedlejší (20 m vzdušnou čarou), kde stojí nějaké vlaky, je záležitost asi půl kilometru. Totiž 250 m po perónu, zde přejít na pokyn zřízence koleje a 250 m zpět. Ne že by všichni byli tak čestní, aby to nikdo nestřihnul přímo, ale je tam plot s ostnatým drátem. Poloběhem dorážíme v 13:50 na to vedlejší nástupiště a zjišťujeme, že vlak směr Timisoara je fyzicky totožná souprava, kterou jsme přijeli, pouze dostane jinou ceduli na dveře. Tak zase půl kilometru stejnou cestou zpátky, stíháme to a 13:55 odjíždíme.
Teď jsme defakto černí pasažéři, nemáme žádné platné jízdenky a nastupujeme ve stanici, kde se tyto dají koupit, byť po několikakilometrovém orientačním slalomu nástupišti. Pokuta není vysoká, jízdenka Arad – Timisoara Nord stojí standardně 7,50 RON/AA a s přirážkou kompenzující výše popsaný prohřešek 12 RON/AA. Dokonce v tomhle vlaku před cílem přijde i revizor (kontrolující průvodčího, zda vydává lístky nebo bere úplatky).
Timisoara. 2005 napůl rozkopaný město. 2014 je rozkopaný v tý druhý půlce. Lehčí problémy s ubytováním. První hodinu nikde nic, kromě břehů u říčky v centru. Hotel Central (pro nás?) obsazen, Hotel Timisoara 100 EUR / třílůžák. Je vidět, že jsme ještě zpitomělý, chvíli jsme i uvažovali, že to vezmeme, a to prosím včetně mě. V životě jsem nespal za více než 25 EUR / noc, a to se bavím o západní Evropě. Na třetí pokus už to bylo za 180 RON / třílužák. Hotel byl tak nevýraznej, že si ani nepamatuju jméno.
Házíme si kostkama o manželskou postel. Vyhrává AA a bere single. Druhej jsem já, odděluju ty zbylý dvě postele alespoň technickou mezerou a urazím při tom napůl zásuvku. Dále házíme, kdo půjde první do sprchy. Vyhrává AA a volí kupodivu třetí pořadí. První AA nastupuje do sprchy, studená. Druhej AA, studená. Třetí AA nás po opuštění sprchy v oblacích páry dostává se slovy: „Hoši, jako kdybyste nevěděli, jak to chodí ve starejch hotelích. Tam to té teplé vodě trvá hodně dlouho, než proteče trubkama.“
Jako obvykle, po vyskladnění batohů to smrdí jako v Armádě spásy nejen v pokoji, ale až na recepci, takže rychle pryč a nechat si zajít chuť, že by AA dotáhl nad ránem nějaká děvčata. Max. z místní Armády spásy. Odpoledne a v noci pendlujeme mezi nonstopem, Hello Kitty, výkopy a jazzovým open air free entrance festivalem, který byl pořádán při příležitosti kandidatury Temešváru na post „Europian Capital of Culture 2021“. No nevim, nevim, ať si klidně věřej, hoši rumunský, kulturní.
11. 7. 2014
Z dnešního dne stojí za zmínku pouze dvě věci, související jak jinak než s železniční tématikou. Měli jsme posledních 40 RON a bylo za ně nutno koupit místenky na relaci Arad – Budapest. Tipoval jsem, že to o pár RON nebude stačit, tak jdu ke kase, kde berou platební karty. Tam byla logicky vyšší koncentrace problémových cestujících, tj. těch, co chtěj něco více extra, než lístek na nejbližší osobák, takže 15 minut, než příjdu na řadu. Platební terminál samozřejmě nefunkční nebo jsou líný to řešit, tak mě vyhoděj k druhý (jediný další, kde by měli brát karty) kase. Poučen jsem nenahlásil platbu kartou předem. Pozor zbystřit, teď příjde jádro fóru. Stálo to 40,14 RON (měli jsme 40), kartou platit opět nešlo a ani mi neodpustila těch 0,14 RON = 14 BANI = cca 0,90 Kč, a to jsem takový charismatický AA. Dopadlo to tak, že si jinej AA nandal brejle, po chvíli našel 10 BANI na zemi a na těch mínus čtyři bani dýško už moje charisma stačilo. Muselo!
Osobákem zpět do Aradu, hodinka času na přestup a příjde ten druhej fór. Vlak má pravidelný odjezd 15:38, podotýkám, že to bylo i vytištěný na tý dnes koupený místence, kde nás popotahovali kvůli fucking 14 BANI. 15:20 nastupuje AA + AA do vlaku, AA si dopíjí na nástupišti kafíčko a nastupuje v 15:21. Vlak odjíždí asi pět sekund poté, co vstoupí do vozu... Takže sedmnáct minut zrychlení, hlavně že máme ty povinný místenky, je to z devadesáti procent prázdný, asi to tímhle skvělým systémem ujelo více lidem.
Už to zkracuju, měl by to být primárně text o romantice v horách, ne o tom, kolik kdo vypije v Budapešti piva a kolikrát při tom dostane přes hubu. AA to tu znal, tak nám ukázal noční town zvenčí i zevnitř a bylo.
12. 7. 2014
AA to tu znal i ve dne, tak nám ukázal zvenčí a zevnitř i denní town a bylo.
Odpoledne tři hodinky na plovárně, vyhráváme první tři místa v soutěži o nejhomosexuálnější řídké plavky. Půl hodiny před odjezdem vlaku na Prahu se v místních Albertech navzájem ztratíme, deset minut před odjezdem na perónu najdeme a ve 20:05 odjíždí EN 406 Metropol i s námi. I s námi, ale nejen s námi, milou společnost v kupé nám tentokrát dělá mladice z Kolumbie, na dva měsíce vlakem po Evropě, t. č. vyhoštěna při pokusu o ilegální přechod makedonsko-srbské hranice, to objíždí přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko do naší vlasti. Nekompromisní hoši ti Srbové, těm neprojde žádná latinskoamerická myš.
13. 7. 2014 (opraveno z kolumbijského na gregoriánský kalendář, viz comment 3)
V půl pátý ráno na hlaváku je smutno, ani to metro ještě nejezdí, jeden dostane chuť na cigárko. Jak tam tak obcházím zavřený trafiky, narážím opět na naši dnešní noční spolucestující, která hledá pro změnu zásuvku na dobití telefonu. Nejbližší volná zásuvka, o které jsem věděl, že je k dispozici, se nacházela v mém bytě. Že já musím být zrovna takový obětavý chlapec, co pomůže kde může.
Neměla ani CZK ani BANI, takže vstupní investice činila Kč 32 za MHD. Ve 13h na Butovicích pořád neměla ani CZK ani BANI, takže investice se zúročila dalšíma mínus 32 Kč za lístek v protisměru. Co se mne týče, šel jsem si vyzvednout své jednočlenné potomstvo a realizoval transformaci AA-->FF (Freelance Father). Každý správný AA střídá v životě spoustu souběžných rolí, FF je momentálně moje nejoblíbenější.