Vida, 24h po zveřejnění albánského cestopisu eviduji ojedinělé a nesmělé žádosti o přídavek, no proč ne. Trocha autoreflexe, uvědomění se co zajímavého mi v posledním kvartálu zavadilo o klobouk, až jsem na to kápnul.
Onehdá jsem se nachomejtl na oslavě narozenin svojí ségry. Přehouplo se jí to z 18 na 19. Sweet age. Konalo se to u ní doma, původně jsem se dostavil pouze za účelem využít ji jako nurse pro svého potomka, potřeboval jsem si jít něco nakoupit, aniž by se ten malý tvor u toho motal. Po svém návratu ze shoppingu a shopliftingu jsem na tom mejdanu ze setrvačnosti zůstal až do rána. Spolu se svým drahým synem jsme tvořili dvojici složenou z bezkonkurenčně nejstaršího a nejmladšího účastníka. Průměrným věkem naše duo plus minus zapadalo.
Domču (to je ten hošík) si ti ďáblové získali hned. Podstrčili mu chytrej mobil s nějakejma hrama pro děti, což byla pro něj premiéra. Překvapilo mne, že je tříleté děcko schopno to poměrně smysluplně ovládat. Sám jsem měl ZX Spectrum od šesti, Manic Minera jsem pařil od sedmi a programoval v Basicu až od osmi. To byly časy. V tomhle tisíciletí mi už je vývoj elektroniky ukradenej, ovšem po této akci asi budu muset svojí tatranku zlomit vejpůl a pořídit si kvalitnější utržené telefonní sluchátko.
Nic, sám jsem se moc nedružil, připadal jsem si tam jak pedagogickej dozor. V deset jsem uložil toho čerstvého gamblera. Usnul dřív, než jsem se stačil podívat, jestli se v místě jeho přechodného bydliště nepoflakuje nějaká pohádková knížka. To budou sny, až to začne mozek v REM fázi zpracovávat. Nějakou dobu jsem ještě předstíral, že ho uspávám, pak nezbylo, než se naplno zapojit do hlavní dějové linie mejdanu o dvě místnosti vedle. To zas bude ostuda.
Jako na potvoru, mládežníci zrovna začínali hrát flašku, tj. byli ve fázi příprav – výběru vhodného skla. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaká prdel jak ze mne udělat pitomce, ale mysleli to fakt vážně. Během prvního čestného spinu z ruky organizátorky a oslavenkyně jsem začal šrotovat, jaké by to asi v jejich podání mohlo mít pravidla.
Zavzpomínal jsem na období svých 11-13 let, kdy jsme to po večerech pařili na výletech s T.O. Antares (turistický oddíl). Tehdy šlo o to, že na koho to hrdlo padlo, musel si odložit. Všechny hry pak končily následujícími možnostmi: a) vyvinutější děvčata odmítala odložit poslední ze dvou svršků a odcházela uraženě spát, b) méně vyvinutá děvčata odmítala odložit poslední svršek a odcházela uraženě spát, c) přišli vedoucí, zhodnotili pohledem vyvinutější děvčata, poslali nás všechny spát a za neznámým účelem sebrali hrací náčiní, zdravím Tomáši! Pokud nebyli vedoucí na plech, tak bod c) nastal většinou časově souběžně s bodem a), to je náhodička. V aktuální situaci mi nepřišlo moc pravděpodobný, že by se jelo podle těchto pravidel, na to už snad byli velký.
Varianta pravidel č. 2, kterou znám pouze z doslechu byla, že se tímto jednoduchým a praktickým způsobem určí základní skladební dvojice, které si půjdou spolu dát šlofíka, až bude ukončena konzumační polovina večera. Na to mi přišli zase moc mladý, aby byli takhle znuděni životem. Zřejmě se tedy bude jednat o variantu pravidel č. 3, něco úplně jiného. Na nic jsem se neptal, abych nevypadal jako ucho, doufaje, že pravidla pochopím po první rundě za pomoci své přirozené inteligence.
Samozřejmě hrdlo padlo na mě. Bylo cítit jisté napětí ve vzduchu (připomínám, že točila my sister). Pronesla něco ve smyslu, že je to blbý a že mám teda točit já, aniž by se cokoliv stalo. Hmmm, skoro jsem se začínal obávat/těšit, že to bude přeci jen ta harsh varianta č. 2. Tak jsem se prvně ten večer rozhlédl, co tam sedí za kusy, abych mohl jednoduchým kinetickým výpočtem trajektorie hmotného bodu po kružnici stanovit závislost koncové polohy hrdla na počáteční rychlosti. Nevím, kde udělali soudruzi z NDR chybu, asi jsem se do toho moc opřel, ale výsledek byl, že ta rotující lahev srazila na zem mísu s chipsy a poté sama plachtila za nimi. Zavládlo všeobecné veselí. Kdosi, kdo byl v této grupě postaven hierarchicky nejníže, to uklidil, a jelikož se lahev bohužel nerozbila, mohlo se vesele pokračovat.
To znamenalo zase já. Byl jsem už natolik vystresovanej, že jsem si tentokrát odpustil výpočet a jen tak něžně jsem do toho cvrnknul. Bing, srazil jsem pro změnu někomu panáka. Nekecám, fakt se to stalo, a to zcela neúmyslně. Všeobecné veselí, part II, ale i tak mě začínali podezřívat, že to dělám schválně. Do třetice všeho dobrýho a zlýho a beng, success. Teda ve smyslu, že jsem nic nerozbil/neshodil. Padlo to na nějakýho typa, nebyl jsem schopen rozeznat, jestli už spí nebo je ještě při smyslech.
Chvíle trapnýho ticha. Jako bylo mi jasný, že musím něco udělat, tak jsem ještě pár sekund nenápadně očumoval, jestli mi nedocvakne co vlastně. Nedocvaklo. Musel jsem tedy pokorně zaškemrat o vysvětlení pravidel. „Mimochodem, co mám teď dělat?“ Všeobecné veselí, part III. „Dej mu pusu vole.“ To byla jen legrace. „Dej mu úkol vole.“ To byly ty pravidla. Príma, príma, prím. Nakonec celkem jednoduchý, ale nudný, to s nimi hrát nebudu. Tak jsem mu dal za úkol, ať mi navalí cigáro. Byl to kupodivu nekuřák, tak jsem úkol ztížil, ať to cigáro nejdříve od někoho vyžebrá a pak mi ho předá. Úkol nesplnil, nabídky kuřiva se hrnuly ze všech směrů a nebyl tedy již důvod využívat této osoby jako spojky.
Poděkoval jsem všem za prima partii, zašel ještě na chodbu aplikovat výhru a pak jsem se pro jistotu schoval až do rána do postele k Domčovi, kam se nikdo další naštěstí neodvážil vstoupit.