Pandemonium

Poučné pojednání připomínající pisatelův první pochod Praha – Prčice. Patrně poslední, pravý palec pořád příšerně pálí. Plnohodnotná próza, postrádá poetičnost, plno paradoxů. Přeji príma počtení. 

den D mínus 4 měsíce

MČ a MČ (čteme M. Čáp a M. Čápová) mi v pozdních nočních hodinách nabízí čestné členství ve své subskupině účastníků pochodu Praha – Prčice 2015. Přijímám. Ráno ověřuji, o čem jsme se to bavili.

den D mínus 2 měsíce

V pozdních nočních hodinách nabízím KF (nečteme Fukalová) další rozšíření skupiny. Přijímá. Ráno nic neověřuje.

den D mínus týden

Vytahuju z kouta staříčké pohorky, abych je o víkendu trochu rozchodil. Bez většího úsilí odděluji podrážku od zbytku obuvi. Odhazuji zbylé fragmenty zpět do kouta.

den D mínus čtyři dny

Zakupuji v obchodě „obuv pro sportovní nadšence, kteří se věnují rychlému hikingu na technických tratích“ za 2,5k. Chtěl jsem si koupit úplně jiný boty, ale ukecali mě. Nemám rád nakupování.

den D mínus jeden den, dopoledne

MČ, MČ a KF ruší účast v naší subskupině i celém pochodu. Tupě zírám na své zánovní boty.

den D mínus jeden den, večer

Přemisťuji se na Pankrác. Ne, nenastupuju do vazební věznice, bydlí tam můj otec. Ne ve věznici, v bytě 1. kategorie. Teplá voda, výtah, předseda SVJ abstinent, zkrátka dobrej podnik. Nejbližší spřízněný byt od zítřejšího místa startu.

Dostávám na cestu do batůžku plechovku piva (odmítám), dubovou mast na hemeroidy s allantoinem (beru) a dobrou radu (zapomínám). V osm jdu spát, vstává se brzo.

Den D (16. 5. 2015)

Snídám kafe, s prázdným žaludkem se lépe šlape. 4:49 odjíždí z Pankráce první souprava metra. Příjezd na Háje 4:59. Je celkem plno, v průběhu jízdy odhaduji, kdo se jde taky projít a kdo jede z diskotéky. U hodně osob jsem se v odhadu spletl, to dělaj ty boty. Obě skupiny je mají fluorescenčně pestrobarevné.

Startovní formality: Vystát desetiminutovou frontu, zaplatit 40 vočí, nafasovat mapku, vyplnit nacionále a čestné prohlášení, že jsem se „podrobil jednorázové lékařské prohlídce pro účast na zdravotně náročné sportovní disciplíně“, odpárat bobříka ušlechtilosti, nechat si mapku orazítkovat a můžeme vyrazit. Nejlépe správným směrem. To se pozná (po celý den) dost snadno, vždy je vidět předchozí pochodník. Pozor, to není žádný můj tvaroslovný výmysl, ten pochodník, to je gramaticky správné označení účastníka dálkového pochodu. Ale zní mi to teda, jako kdyby pochodoval za Marie Terezie.

Soupis startovních zdravotních neduhů pochodníka DF. N1: Pochodník DF má kašlíček. N2: Pochodníka DF píchá levá kyčel, jak nosil v den D mínus dva dny děti na školkové besídce po dvorku. N3: Pochodník DF má zánět na ukazováčku pravé ruky. Ne že by se s ním někde šťoural, ale v práci si ho rozřízl skleněnou zátkou s normovaným (a rozbitým) zábrusem, než rána srostla, se infikovala a až srostla, se to projevilo. Chudákovi pochodníkovi DF to budou muset výhledově zase rozříznout.

Pochodník DF startuje, máme 5:10. Než se dostane k první tajné kontrole v Milíčovském lese, objeví se neduh N4: pochodníka DF začínají lechtat trenky. Je ale krásné ráno, stačí se párkrát nadechnout, naladit se na vlnu kolektivního adrenalinu a N1+N2 nám dávají u Průhonic definitivní sbohem, N3+N4 se alespoň chovají dostatečně mravně, gou Džony, gou.

Úplně jsem v tom metru zapomněl na třetí skupinu osob, totiž osoby, které sice jedou z diskotéky, ale zároveň i pokračují v jízdě dnešním pochodem. Jednu jsem zrovna na trati detekoval opět podle bot, neměla totiž pestrobarevné kecky, ale pestrobarevné pantofle. Neměla, jako ta osoba, jinak to byl ten kluk. Skoro už ten muž. A ten Pochodník, buďme prosím terminologicky korektní.

Tempo se ustaluje okolo 7 km/h, poměr pochodníků, které pochodník DF předchází ku pochodníkům, které předchází pochodníka DF, je tak 10:1, přičemž tito pochodníci povětšinou nepochodují, nýbrž běží. V cca 7:30 na km 15 se tímto způsobem dostávám do skupiny, ve které se občas rozběhne kde kdo, začínám tedy z kopce také běhat. Což mi vydrží do cca km 40, kdy zjišťuji, že rozběhnout už se jaksi nelze, leč nepředbíhejme. Prozatím mne tento přiměřeně sportovní pohyb baví.

A máme tu Týnec nad Sázavou, km 30, je před půl desátou, gut, gut. Doposud necítím potřebu dávat pauzu. Die pause fűr unsere liebe gäste, zasvěcení rozumí. Nemám ani hlad, ani žízeň, ale něčeho se napít už by asi bylo rozumné, tak si dám za pohybu první litr vody. Dokonce u toho pochodníka DF někdo vyfotografoval, jak mu chutná.

Kolem desáté se pochodník DF několika zainteresovaným osobám pochlubí, že už je v půlce, což je jen krůček k tomu, aby nastal nějakej malér. V 10:30 se dostaví ke slovu neduh N5: pochodníka DF bolí pravý palec, který se rychle vytříbí v N6: pochodník DF nemůže došlápnout na pravý palec. Pochodník DF však stále ještě může chodit, byť v mžiku nezajímavou rychlostí pod 4 km/h. Naštěstí zde máme poledne, Neveklov, km 45 a pochodník DF si dává první pauzu.

Objednávka: „Kofolu, pivo.“ Dotaz: „Smíchat?” Na blbou otázku blbá odpověď, takže říkám, že ne. Na jinou otázku bych asi odpověděl, že jo. Pochodník DF si zouvá zánovní obuv, charakteristický vonný odér tohoto úkonu je dostatečně maskován ostatními pochodníky, kteří se zuli již dříve. Analogie s Cimrmanovými tovaryši, sundavajícími si v herberku onuce, totiž tovaryšova onuce čpí stejně jako pochodníkova zánovní obuv, to jsme za sto let moc nepokročili. Pochodník DF přemýšlí, zda si namastit nohu tou dubovou mastí, ale nerad by od jiného pochodníka obdržel nabídku k sňatku. Přestože je to již i v naší zemi legální. Dnes ne, pochodníka DF totiž hodně bolí palec, už to tuším říkal.

V půl jedné vyrážím na svých nejdelších 15 km v životě. Pravé chodidlo, širší oblast palce bolí jak svině, poměr 10:1 se obrací ve prospěch pochodníků, kteří předcházejí pochodníka DF. Pochodník DF předchází pouze pochodníky, kteří podél cesty sedí a úpí. Sám se během této etapy třikrát posadí a nenápadně úpí. Na km 52 si pochodník DF sundavá nejen boty, ale i ponožky, shledává postiženou oblast chodidla divně zabarvenou a nateklou, tak to zase rychle schová, ovšem již nikoliv do trekingových ponožek, nýbrž do rezervních Albert Quality budget socks, ty jsou již od přírody takové volnější.

Po čtvrté odpolední v Kosově Hoře to vypadá na jasnej game over, už mám zjištěnej i vlak zpět. V místní dost probrané Vietkong večerce kupuju sušenky, to je pane afinita na první dnešní tuhou stravu. Pak jsem úplně nepochopil, co se stalo, ale po dvou pivech a troše virtuálního hecování ze strany jistých nehodných kamarádů shledávám, že jsem v 16:45 opět na trase, nikoliv směr nádraží, ale směr Prčice, pivní anestetikum významně otupuje bolest.

17:45, km 65, poslední tajná kontrola, pivní anestetikum již nepůsobí. Příště trekingový hole sebou, s těma se kulhá líp. Před sedmou začínají jezdit v protisměru nějaký motokáry, nebo co je to za kokotina, cíl je evidentně blízko a vskutku, 19:30 jsem v Prčici, pěknejch 74 km, tramtadadam.

Hustota pochodníků na metr čtvereční na náměstí neuvěřitelná. Hustota nestřízlivých pochodníků na metr čtvereční rovněž. Závěrečný orientační kilometr Prčicí. V jednom stánku razítko do mapy, oproti razítku v protějším rohu náměstí výdej té veleslavné botičky (trofej za pochod, nic extra) a šup do třetího rohu pro speciální sponzorský dar. To byla tatranka. Omg. Nějak jsem se u toho rozčilil/vynadal jim, jestli ještě musím jít pro nějaký crap nebo už můžu odjet do prdele, bylo mi fakt bídně, tak sorry tatrankáři.

Teda odjet… Možností mnoho nebylo. Vjezd motorových vozidel do katastru obce (pochopitelně) zakázán. V nějaké boční uličce byla hustota pochodníků na metr čtvereční ještě větši než na náměstí. Zorientoval jsem se rychle. V levé části fronta na kyvadlovou dopravu směr Heřmaničky. V pravé části směr Praha. Záchranka stála uprostřed, chytré. Nejrychleji se tedy odtamtud dostal, kdo zkolaboval, následován těmi, co šli pěšky, na třetím místě kyvadlově přepravovaný dav do Heřmaniček. Kyvadláci do Prahy jsou tam podle mne dodnes, to odsejpalo ještě pomaleji.

Přepochodníkovaným vlakem do Prahy zadarmo, průvodčí asi slalom hekajícími pochodníky vzdal. Kachna stylem (trochu představivosti hoši) do metra. Prvně v životě jsem jel z Hlavního nádraží na Masarykovo nádraží (a pak dál pochopitelně) metrem přes Florenc. Snad mi nešlápne žádnej hokejovej fanoušek na nohu, je to tu samej řvoucí Kanaďan a Rus. Krušný život přepochodovaného pochodníka DF.

Alespoň, že dostali Češi výprask. Hodně dávno jsem národnímu týmu i fandil, ale od doby, co z něj každej rok odchází Jágr, mě ti zlatí hoši iritují. Zejména ten člověk, co si pořád láme malíček, je jetej. Viktorka Žižkov!

den D plus jeden den

Prčice, never more. Bývalý pochodník DF chce po zbytek svého bídného života pouze koukat na televizi. Bývalý pochodník DF zjišťuje, že nemá televizi. Bývalý pochodník DF může koukat jen do stropu.

Den D plus jeden týden

Pochodníkovi DF otrnulo, právě zkoumá trať Rakovnické šedesátky.

Edit: Den D plus dva týdny

R60 v pohodě, čas 9:16. Mám nové hobby.