Timur a jeho parta

Tento slohový útvar pojednává o zmatené skupině českých turistů, pohybujících se na území Černé Hory a Albánie a o (ne)souvisejících skutečnostech. Obsahuje množství polopravd, sarkasmu, skrytých sdělení a expresivních až vulgárních výrazů, podtrženo sečteno není vhodné ke čtení pro kojence, těhotné ženy a další rizikové kategorie, konzultujte prosím svého ošetřujícího lékaře.

Osoby (účastníci akce) dále uvedené budou pro přehlednost označovány krycími zkratkami, a to: DF (to jsem já), LZ+MK (to jsou obdobně podezřelé existence mužského pohlaví) a BE (to je žena, stupeň podezřelosti bez komentáře).

Dny minus tři, minus dva a minus jedna

V úterý jsem se zapomněl na noc dostavit do místa svého trvalého bydliště. Ve středu jsme zase měli jakési mecheche se spolupracovníky, tedy jsem se dostavil, ale ve stavu pozměněného vnímání. Důsledek – neplánovaná dovolená na čtvrtek, abych se tak nějak připravil, že jo. Pohledání potřebného equipmentu, dokoupení nedohledatelného, nákup proviantu (rejže, štangle uheráku, ovesné kaše, aj. blafy, v horách se sežere všechno), stanovení GPS souřadnic předpokládaných průchozích bodů trasy, návštěva MKP a zapůjčení brakové literatury pro dlouhé zimní večery („Já čtu pchedevchim duchovní literrrraturu a denní tisk“, K. Kaiseršot 1995). Trvalo to fakt plus minus celej den, vytuhnul jsem ve 21h s albánským průvodcem pod hlavou.

Den nula

Naše skupina složená z amatérských i profesionálních horalů se tedy sešla v 5:30 na žst. Praha hl. n., aby vzápětí nastoupila na EC 273 Avala směr Beograd. Po počátečních zmatcích s místenkama (dvě místa nám zabírala jakási obézní slabozraká postava a zbylá dvě batoh konkurenčního projektu směřujícího do Makedonie) jsme situaci vyřešili u Pardubic tak, že jsme ty papírky označující rezervovaná místa prostě přelepili tam, kde bylo zrovna volno. Cesta probíhala obvyklým způsobem, tj. střídmá konzumace piv, baget od maminek, manželek, milenek, dcer, sám si vařím, sám si peru, každý dle svého gusta a možností a občasný spánek přerušený na každé stanici velmi hlasitým hlášením vlakového rozhlasu.

V Budapešti cca 30 minut pauza, MK používá vyštrachané forinty na doplnění zásoby piv, DF má možnost prvního procvičení ANJ s nádražním podnikatelem. „Marihuana?“ „No, thx.“ „Really?“ „I don´t have and I do not want.“ „Metamfetamin?“ „No drugs, thx.“ Avala odjíždí, hrajeme karty. Konkurenční projekt Makedonie byl už tak nadrátovanej, že se osmělil vloupat na hajzl, kde jsme zrovna s MK kouřili aby se a) vymočil, b) se nás zeptal, jestli to protipožární čidlo jsme demontovali my.

Vlak dorazil celkem bez varování do žst. Subotica (pro nás přestupní stanice). Pár lidí včetně nás začalo chaoticky balit a vystupovat, ale byla to pitomost, neboť to byla jen srbská pasová kontrola. Trvala cca hodinu, potom teprve vlak odjel dalších 200 metrů na vlastní nádraží a mohlo se vystupovat. Chvíli jsme dělali blbý v nádražním parku, čekaje jestli nás nepřijde někdo opět legitimovat. V mezičase jsem vyzvedl na přepážce jízdenky pro další relaci (byť objednáno přes eshop, bylo nutno to osobně vyzvednout, měli to tam připravený v obálce k vyzvednutí proti podpisu jak na poště, 21st century…) a mohlo se nastoupit do rychlíku směr Bar. Low-cost 6tilehátko Serbian railways potvrdil své kvality. Standardní blešárna. Jako bonus to tam dost smrdělo – jednak vlastním smradem, druhak kyselinou octovou, jak se to asi snažili vydezinfikovat. Zjm. když se souprava rozjela a stojatý vzduch se hnul, bylo to na zvracení. Naštěstí se v průběhu jízdy na chodbičce hulilo ostošest, takže se smrad brzy překryl příjemnějším smradem. Průvodčí větral lůžkoviny z okýnka, asi je neperou, jenom sušej.

Obsadili jsme čtyři lehátka sebou, dvě batohama a doufali, že nikdo nepřistoupí. V žst. Novi Sad se ovšem vagón najednou tak zaplnil, až se chvíli zdálo, že se bude spát po dvou na jedné pryčně. I na náš kompartment došlo, přistoupil nějakej páreček (asi Rusi). Byli nějaký rozhádaný, nevím, jestli kvůli naší milé společnosti nebo už životně. I v noci furt něco řešili. Nejdřív v kupé, pak na chodbičce, a kdyby to prostředí bylo kapánek romantičtější, tak bych řekl, že nakonec na tý chodbičce tento, jak se to řekne slušně, souložili, ale to se mi asi jen zdálo.

Den 1

Výsadek v osm ráno v žst. Mojkovac. Hned nás odchytil slušně vyhlížející i jednající taxikář a dohodli jsme s ním cenu 50E za 100km do obce Gusinje. Bus by stál podle mne 40. Jako obvykle jsem hrál roli unelected leadera skupiny, tak jsem si sedl vedle něj a cestou jsme dost pokecali srbsko-česko-anglicky. Jmenoval se Dragan, netroufl jsem si mu sdělit, že v obou jugoslávských knihách, co jsem kdy četl, byl Dragan ten největší grázl. Btw. publikaci „Čater D., Taťka je zas opilej“ doporučuju. Tenhle Dragan byl ale fér, dovezl nás tam, co jsme potřebovali a chtěl fakt jen těch 50E, tak jsem mu dal 55.

Nákup vody, krátké posezení v restauraci před otvírací dobou (kafe 0,5E, guláš 3E) a další, tentokrát neoficiální taxislužba do doliny Grbaja za 8E. Batohy trčely z kufru všemi směry. Dle regulí by se měl každej, kdo se v námi navštívené oblasti motá, přihlásit u pohraniční policie, ovšem její pobočka v této dolině nevypadala příliš akceschopně, tak jsme to odpískali. První střet s horalem‑domorodcem. Zbytečná diskuze nad mapou, kde se paní chytila až po pár minutách. „Ha, Albania“ a odrazovala nás od další cesty, ať si radši postavíme stan před jejím slumem. Když pochopila, že jdeme dál, naznačila alespoň BE, že si tam má zapínat bundu až ke krku, což se později ukázalo jako pitomost, žádný aktivní muslimy, ani jiný otrapy jsme nepotkali.

Poté, co tak nějak vyplynulo, že dnes půjdeme na těžko (původně bylo v plánu spíše postavit stany a jít na průzkum terénu), usoudil LZ, že není dobrý nápad táhnout v ruce malej batůžek a ověsil si velkej bágl různými předměty jako vánoční stromeček. Po krátkém bloudění v nížině jsme našli správný nástup na značenou trasu, lavinovým svahem se zbytky sněhových polí kolmo vzhůru. Odpočívalo se často, tělo, sviňa, nechtělo přivyknout pohybu s 25 kg na zádech. Slabší krupobití na uvítanou jsme přečkali pod převisem, někteří (LZ) během sprintu k tomuto převisu.

V plánu bylo přejít přes bezejmenné sedlo cca 2000 m. n. m. do vedlejší doliny Ropojana, a to ze sedla dolů neznačeným průsmykem, soudě dle vrstevnic s přijatelným sklonem. Teda už jsem něco na horách prožil, že bych měl mít trochu rozumu, ale tohle byla opravdu geniální debilita. Shora to vypadalo tak nějak schůdně-neschůdně, v údolí byla vidět celkem široká cesta a nějaká salaš a stany se nám zatím (16h) stavět nechtělo, tak jsme vyrazili. Suťoviště na hranici schůdnosti, sem tam sebou někdo švihnul. Blbý bylo, že sklon stále rostl, průsmyk se zužoval a v nejužším místě končil bariérou asi pět metrů vysokého starého sněhu, ve kterém byl pěknej tunel, jak odtával. Neschůdné, rozhodně ne s báglama, tak jsme vzali traverz do trávy a kosodřeviny. Osobně jsem tomu moc šancí nedával.

Kolem osmý bylo jasný, že to stejně celý skončí skálou dolů, tak jsem pomalu začínal vyhlížet „vhodné“ místo pro nouzový bivak, tj. sednout-lehnout (to bylo vzhledem ke sklonu svahu to samý) si zapřenej do nějakýho keře mezi nohy, aby se člověk v noci neskulil do propasti, kdyby náhodou usnul. To stejně nehrozilo, všichni byli durch. Naštěstí BE, které se vyhlídka takto strávené noci opravdu nezamlouvala, zjistila, že už nejsme příliš vysoko nad průsmykem, co jsme jím prve slézali a z posledních sil jsme se do něj dokázali vrátit. Čímž jí vzdávám hold a přenechávám do rána pozici unelected leadera. Ta debilní cesta, co jsme ji viděli shora, byla už jen cca 100 výškovejch pod náma, ale dělila ji od nás ještě rokle… Nic, další sestup suťovištěm o čelovkách, půl hodiny prodírání se hustou a mokrou džunglí v té rokli a skupina á (DF+BE) dosahuje cesty. Skupina bé (LZ+MK) dosahuje cesty o půl hodiny později, divím se, že jsme se v té tmě nakonec seřvali dohromady. Napůl v deliriu se něco uvařilo, snědlo, co nezmoklo se vykouřilo a šlo se spát do stanů – parních saun.

Den 2

Ráno jsem se osprchoval během vaření vody na kafe. Studená, vydatná, laciná a nevítaná sprcha. Děšť. Dokázal nás udržet ve stanech celé dopoledne. V poledne přestalo, tak jsme sbalili tu mokrou hromadu krámů a let´s go. Ze všech stran padaly jakoby vtipné poznámky, zda by nebylo lepší vrátit se do civilizace, proschnout a pokračovat zítra o x kilo vlhkosti lehčí, ale kolektivním popichováním byly samozamítnuty. Dále bylo zjištěno, že množství tekutin na patřičném místě, tedy vody v lahvích, je celkem < 1 litr plus plechovka Monstera (DF) plus plechovka Heinekenu (taky DF), což činilo pokus pokračovat dále do hor ještě nesmyslnějším. Podle mapy, které jsme ten den ještě (naposledy) věřili, měl být po cestě pramen, vzácný to jev ve vápencových horách.

Asi po hodině jsme došli k té salaši. Okna bez skel, zablácené pracovní oděvy na věšáku, dveře na petlici, nikde nikdo. O kousek výše, nevím, zda to měl být ten slavný pramen, byl nějakej nepoužívanej žlab pro dobytek, do kterého tekla voda rychlostí asi litr za hodinu, tak jsme z toho pro nouzový případ nabrali. Ani jsme moc nezvířili řasy. Postupovali jsme po značené stezce, čekaje dle mapy každou chvíli neznačenou odbočku do té utajené Albánie. Samozřejmě se nekonalo. Kolem 17h jsme byli stále na značené cestě o 300 m. n. m. výše, než ta odbočka měla být… Všichni toho měli po včerejšku plný brejle („I like your new glasses“, cit. ze zapomenuté učebnice angličtiny na SŠ, kultovní věta následujících let), tak jsme vytrvali alespoň do místa, kde se před námi otevřely další kilometry krajiny a tam to zapíchli. Btw. DF tento den ztratil své sluneční brejle.

Voda ze žlabu dávno došla, a tak zatímco jedni (BE, MK) škrabali sníh do kotlíku, my inženýři (DF) lapali odtékající vodu ze spodku sněhových polí přímo do připravených nádob.  Rostlo tam hodně hořců, tak to bylo i s bylinným výluhem. Jinak bobřík trpělivosti celkem, nabrat tímto způsobem kompletní rezervoár, tj. 12 litrů, trvalo přes hodinu.

Večer se udělalo konečně pěkně, tak jsme blbli s foťákama. Kdo nefotil nebo se nenechal fotit, tak žral, vyměšoval nebo prostě jen blbě kecal. V 21h šli všichni spát, ve 22h se zdvihl vichr, tak jsem pro jistotu vylezl přitlouct pořádně kolíky šutrem a pak definitivně padl za vlast.

Den 3

Ráno bylo nádherně, tak jsem všechny postupně probudil o 30-60 minut dříve, než bylo domluveno. LZ nás pobavil tím, že vytáhl balík ovesnejch vloček (složení 100% ovesné vločky) a prej: „Kdo si kurva objednal ty vločky?“ Prostě si ten vůl na informativní schůzce napsal na tahák jen „vločky“ a místo toho, aby koupil instantní kaši nebo muesli, tak se teď bude muset chudák tahat s půlkilovkou proviantu poživatelného jen v nouzi nejvyšší.

Po delší debatě nad albánskou a posléze černohorskou mapou jsme došli k závěru, že si jednak vzájemně neodpovídají a druhak, že ani jedna z nich neodpovídá realitě, přestali jsme je téměř používat a nadále se řídili pomocí instinktů, hormonálních změn a GPS. Ještě, že v těch horách bylo tak krásně, jako chodit takhle cik-cak do práce bych nechtěl. Naplnit láhve stejným způsobem jako včera trvalo o něco déle, pro velký úspěch jsem se vydal znovu lovit bobříka trpělivosti.

Silou vůle jsme našli sedlo pod Maja e Rosit, čímž jsme se napojili zpět na původně zamýšlenou trasu. Pohled dolů směrem do Albánie připomínal pohled ze sedla prvního dne. Finiš tohoto dobrodružného sestupu se nám opravdu opakovat nechtělo, bylo ale teprve 13h, tak se něco uvařilo a stejně jsme vyrazili s tím, že když to nepůjde, vrátíme se včas do sedla (ideální podmínky pro bivak). Obavy byly zbytečné, po půl hodince jsme se napojili na krásně zřetelnou stezku.

Welcome to Albania, the country of Eagels (Eagle mobile greeting). Po další půlhodince už bylo vidět celé údolí Valbonë jako na dlani, ihned jsem pochopil, proč o tomhle pohledu ostatní cestovatelské zápisky tak básní. K dočtení jinde, popis malebných krajin není můj styl. Nekonečnej sestup, ale stálo to za to. BE mi půjčuje sluneční brejle, jinak bych to nedal, jsem totiž známý světloplach. Napůl žertem, napůl vážně jsme v nižších polohách vyhlíželi tu deklarovanou zmiji růžkatou, marně. Ještěrky, nadrozměrní brouci, locusts, včely medonosné a další drobotina se vyskytovala hojně, ale kdepak had, natož pořádnej savec – medvěd, vlk, lynx, ti všichni to tu brousí a nic. Vlastně jo, dva potulní čokli, naštěstí na protějším svahu.

V šest večer nás uvítala první albánská obec zajímavě – za pobořeným vojenským bunkrem vykukoval uprostřed značené stezky mladej bejk, not a fake. Tak jsem ho radši obešel. MK sice tvrdil, že je hodnej, ale obešli ho všichni. Bohužel špatným směrem. Došli jsme akorát mezi další krávy, které se tu pásly mezi ruinami budov z dob občanské války a zbytky ostnatých drátů. Po této kulturní vložce jsme dešifrovali správný směr do obce, tj. přeskákat zbývající potoky vyschlého řečiště sezónní lavinové řeky.

První osoba, na kterou jsme natrefili, nebyl Albánec, ale nějakej cizinec s báglem a jeho partnerka s kyselým ksichtem. Ptal se nás, jestli hodláme ve Valbonë nocovat nebo chceme někam odjet, tak jsem mu prozradil, že á je správně. Ksicht mu taky zkysl a narychlo odkvapil, asi sháněl další osoby do nějaké formy smluvní přepravy.

Kemp v pohodě. Tři stany nějakejch rodin z Hradce Králové (soudě dle SPZ), stádo ovcí pasoucí se mezi tím a třešňovej strom. Koupelna a WC v domě majitele kempu. Paráda. Jako v naší skupině je to samý prase, ale po čtyřech dnech se rád osprchuju taky. Nic, Hradečáci koupali svoje ratolesti, pak tam asi půl hodiny byla nalezlá ta ženská. Když vylezla, prej: „Já bez tý teplý spršky nemůžu bejt“. Cool, pozvání do společné sprchy to asi nebylo, ale při pohledu na elektrický boiler mi to došlo – teplý vody už moc nebude. Typický. Ba ne, něco zbylo, ale na ostatní už ne.

Mno, my tady nejsme žádní ochmelkové, osobně pití piva vnímám jako povinnou a příjemnou součást českého kulturně-křupanského dědictví, ale dnes bylo jasný, že si dáme. Jednak z radosti, že nikdo nezkapal na tom třídenním treku (tomu doteď nevěřím), druhak na nás ta Albánie dejchla fakt pozitivně. Nástup do plného hostince začal tím, že vrchní sebral štamgastům od jejich dvojstolu jeden stůl a 4 židle, čímž je usadil tak blízko sebe, že se museli spolu začít bavit a nám tak připravil volnou čtyřku. Ještě to férově utřel hadrem. To dělal průběžně víckrát, stejně jako čištění popelníků. Hodnej.

Pak to začalo. Tirana (zn. piva), tirana, po druhý rundě vypadává elektřina, vrchní zapálí svíčky se slovy: „Would you like me to put a candle to the middle?“ a LZ se osměluje rovněž použít ANJ. „Menu?“ „What?“ „Food?“ „Lamb, fish, cheese, potatoes, salad.“ Tak jsme si to dali dohromady všechno a bylo. Výborný žrádlo. Po další tirana rundě šla BE spát (prej) a na volné místo zasedl 17letej zástupce provozovatele, praštil na stůl rundu rakije na účet podniku a zůstal sedět až do druhé ranní, kdy jsme se chaoticky vypotáceli. ANJ uměl líp než my všichni dohromady, zjm. proto, že nepil tu vlastní samohonku. Dozvěděli jsme se a posléze zapomněli mnoho zajímavých věcí. Celý tenhle sranda večer stál pouhých 32E.

Den 4

Kolem sedmé ranní byl ve stanech už takovej hic, že bylo nutno vyndat karimatky ven, čímž se někteří (DF) probrali z deliria a šli se napást třešní, jiní (MK) v něm setrvávali pomalu do oběda, ostatní něco mezi tím. Dopoledne jsme zkonzultovali s místním zakladatelem rodu možnosti výstupu na Maja Jezercë, za nezbytného přispění našeho 17tiletého překladatele. Stařešina na mne ze začátku udělal dojem, že už nahoře párkrát byl. Jeho nonverbální projev jsem pochopil dokonale, v očích měl naši smrt. Svojí image si u mě pokazil tím, že pořád dokola mlel, že nemáme jíst sníh. Taková blbost, kdo by to žral.

Btw. celkem zajímavý ceny tady, takový kulatý. 0,5l tirany … 100 LEK, 0,33l Coca-cola … 100 LEK, 2 litry limči … 100 LEK, cheese … 100 LEK, litr benzínu (do vařiče) … 100 LEK, den pobytu v kempu pro celou naši skupinu … 100 LEK, prostitutka … 100 LEK, dvě prostitutky … 100 LEK, tři prostitutky … sakra jak to mám vědět, ale tipuju 100 LEK nebo gratis. Nic, prostě to tu moc neřešej. 100 LEK a jsi bůh.

 V poledne jsme vyrazili na výlet. Ti co měli sandály (DF, LZ) je použili. Osobně bych celej tejden v pohorkách zdechnul, sandály se musej vejít vždy. Bezcílně jsme se motali údolím Valbonë. Zajímavý kontrast nových a zbořených budov, „normání“ chajdy tu nebyly. Spousty bunkrů. Po jakési zapomenuté stezce jsme došli do míst, kde ti co měli sandály (stále DF + LZ) začali být hendikepováni, tak jsme se vrátili na asfalt. Později jsme dokonce nalezli i takové menší jezírko, o kterém mluvil ten sedmnáctník. Ani ne půl kiláku od asfaltky, cesta lemována vajgly a prázdnými krabičkami, zřejmě oblíbené místo pro randění valbonské mládeže. Pro ty, co viděli horská plesa, celkem nezajímavá louže.

MK překvapil, vyndal manikůra set, tak jsme si tam alespoň ostříhali nehty, ostatně plavalo tam už kde co. Po půlhodince dokonce dorazila ta místní mládež, tak jsme radši vypadli. Cestou zpět se mi předčasně vybil foťák. Táhneme to spolu od roku 2004, se divím, že ještě vůbec funguje. Lifetime jsem mu ošahával spoušť více, než 30000x, to mě úplně mrazí.

Večer byla nabídka jídel o něco pestřejší, tzn. měli to samý a jako třešničku na dortu traditional food. To jsem si dal. Spočívalo to v tom, že nejprve donesli všechno ostatní a já se najedl od svých milých kamarádů. Po čtvrt hodině jsem už celkem plnej začal tlačit kopec kuskusu s ovčím sejrem – to byl ten traditional food. Fakt jsem už nemohl a ještě přede mnou na závěr přistál kýbl ovčího jogurtu. Ostatní mě v tom vymáchali (nedali si), věděli, že nebudu nezdvořilej. Food poisoned.

Později jsem prohrál nad MK 2000 LEK v kartách (LZ + BE plus minus na nule), tak jsem rozměnil LEKy rovnou za 50E. Férová směna jinak, 1E = 140 LEK v obou směrech, tj. nesnažili se vydělat na spreadu valuta buy / valuta sell, holt jinej kraj jinej mrav.

Den 5 

Dnes v plánu přesun do obce Theth. Po zralé úvaze nejkratší možnou trasou, tj. 17 km přes sedlo ve výšce 1800 m. n. m. Původně zamýšlená trasa přes Maja Jezercë zřejmě nemožná, nevíme kudy a sněhu je tam fakt dost. Vřelé rozloučení s provozovatelem (pobyt stál opravdu jen cca 5 Kč/osoba/day) i se stádem ovcí a dvouhodinová cesta vyschlou lavinovou řekou v pekelné výhni. BE mi opět zachraňuje příčetnost zapůjčením slunečních brýlí. Střídavě se předbíháme s asi 15člennou skupinkou místních. Bejt to jindy a jinde, řekl bych, že jdou na disko, kam táhli v tomto horském prostředí a zcela nehorském oblečení, netuším.

Poslední vesnice v údolí, Rrogam nám konečně umožnila prohlédnout si řadovou albánskou vesnickou architekturu. Domečky z vápence, kterého se tu všude povalovalo nekonečně a krásný doškový stříšky. U posledního domku ve vsi stála za plotem malá holčička a pošeptávala „Beer?“, „Coffee?“ Nejprve jsme to přešli mlčením i krokem, ale po sto metrech se nám to rozleželo v hlavě, pochopili jsme, že je nutno podpořit krušný život na albánské vesnici a na hodinku tam zašli. BE testuje suché turecké WC bez rezervoáru na fekálie (padá to přímo do stráně), pro upřesnění doplňuji, že stěny ta budka měla. Ostatní netestují (dávno otestováno) tirana beer, 2 ks at once a další 1 ks šupkydupky do batůžku. Na oknech fotky místní rodinky, nějakých turistů a Envera Hodži. Děti provozovatelky pouští po počátečním ostychu albánskou pop-music na plný koule.

Následuje náročnej výstup, je znát, že ty kredence táhneme už x-tej den. Po cestě potkáváme několik improvizovaných bufetů (pak že tu není žádná infrastruktura), dva naložené osly s průvodcem i průvodem a přesně v sedle z druhé strany přicházivší sympatický pár, se kterým si vyměňujeme tipy a triky v ANJ. Poté, co si vše řekneme, rozloučíme se a odcházíme, zjišťujeme, že to jsou Češi, no a jelikož Čech s Čechem si pokecá líp, zjm. v Albánii, tak se to protáhne o další půlhodinku. Bavím celou společnost na úkor LZ (to píšu pro případ, že on sám to tam nahoře nepochopil). Na závěr si dáváme fiktivní sraz na Mighty sounds (na otázku, kdy se vrací z Albánie, odpovídají tak, aby stihli tenhle festival). To se někdo má, tolik volna.

Kolem 18h příchod do Thethu, ihned nás odchytl nějakej mlaďas a verbuje nás do „kempu“ u nich na dvorku. Metráž tak 15 na 15 metrů, nahrubo posekaná uschlá tráva-sláma, uprostřed zahrady stružka čehosi, kohout prohání svoje družky, mlaďas odkopává uschlé slepičince do kouta. Autentické, berem. Stavíme stany, jakmile je hotovo, začíná se stružka rozvodňovat, zdá se, že zbývá tak 10 minut, než nám vytopí stany. Tři místní chlapi to začnou řešit. Jeden motykou čistí koryto, druhej lopatou koryto prohlubuje, třetí staví hráz z drnů, nebezpečí zažehnáno.

Elektřina tady nefunguje na férovku hned od začátku v celé obci, tady by si ta panička teplou spršku nedala, tímto ji zdravím. Nebudu uvádět, kdo si dal alespoň tu studenou a kdo šel do stanu slizkej.

Den 6

Před čtvrtou hodinou ranní nás probudil kohout. Prej „kykyrykýýyyýýíí“, no ty vole. Tenhle budíček opakoval co deset minut z celkem bezprostřední blízkosti. LZ, t. č. spící vedle mne, občas vypadal, že ho neslyší, tak jsem ho pro jistotu průběžně informoval, že kokrhá kohout, aby to ten dobrý chlapec nezaspal. Dnes bylo v plánu pokusit se nalehko přeci jen dobýt vrchol Maja Jezercë. Někteří (BE) to viděli reálně. Jiní (DF) s tím moc nepočítali. Dalším (MK) to bylo tak nějak jedno a zbytek (LZ) neplánoval do hor vůbec vyrazit. Sakra to jsme ho (kohout a já) nemuseli budit. Oficiální budíček byl totiž stanoven na šestou ranní. Všichni už značně vykokrhaní se vypotáceli do čerstvých slepičinců a pochopili, proč to hovado kohout kokrhalo tak blízko. Ono nám totiž rozklovalo pytel s odpadky a výtečně si přitom pošmáklo.

LZ se snaží propašovat svoje 100% ovesné vločky na zahuštění ovesné kaše, již se vařící. Marně. Ve třech opouštíme ten slepičí výběh, LZ dostává za úkol zajistit transportní vozidlo pro zítřejší přesun do civilizace. Po cca dvou hodinách ztrácíme v suťovištích značku (nepřekvapuje), po další hodině naději dobýt vrchol a po další elán vůbec pokračovat. Nacházíme se na místě, kde suťoviště přechází v lehčí skalní terén. Průběžná orientace dle GPS zcela nekoresponduje s mapou (rovněž nepřekvapuje). MK vyráží na průzkum trochu si zalézt do skal, zda by se přeci jen nedalo pokračovat. Mně se to tam moc nelíbí, je evidentní, že šutry tu lítaj dost často. Koupit jeden do hlavy a gg (gg<>gorgeous girl; gg=good game, závěrečný pozdrav při online verzi hry MtG, poté co někdo vyhraje/prohraje/odpojuje se, v komunitě supluje nejrůznější výrazy).

Sestup tou istou trasou. Jinudy to ani nejde, max. letecky s tvrdým dopadem. Při zpáteční cestě se sázíme, jestli LZ zajistil transportní vozidlo a zda bude po našem návratu již přítomen v tom slepičím ráji. Vracíme se kolem 14h a ta nedobrá osoba přišla deset minut před námi, čímžpádem DF prohrává sázku. Za půl hodiny začíná slušná bouřka, schováváme se do stanů. Bez domluv a příprav se ležení rozděluje poměrem 3:1 na chlapecký a dívčí stan. Co se dělo v dívčím stanu nevím. V chlapeckém jsem během pár minut usnul, a když jsem se probudil, myslel jsem, že ti dva už vypadli (ve výhledu mi bránil batoh). Jakmile se ale má hlava zvedla, málem jsem dal hlavičku MK, kterej usnul na tom batohu a vedle ve fetální poloze chrápal LZ.

Nic, vyhodil jsem je i sebe do deště a pro účely průzkumu vsi jsme získali i obyvatelstvo dívčího stanu. Místní v tom dešti spravovali elektřinu, motalo se jich kolem vedení a transformátoru asi deset, někteří s hrubšími nástroji (vidle, lopata, klacek), jiní s drobnějšími (šroubovák, klacík), někteří bez nástrojů (holé ruce), celkově ale celá akce působila značně uspořádaně a hierarchicky.

LZ transportní vozidlo nesehnal, tedy cíl následujících hodin byl zřejmý. Nutno na jeho obhajobu podotknout, že pojízdných vozidel zde k vidění mnoho nebylo. Během odpolední procházky po vsi (roztroušeno na x kilometrech) jsme pochopili, že celou obec ovládají dva youngster gangy. Jeden měl základnu v místním infocentru a jeho boss Francesco se nám (poté co zjistil, že jsme Češi) představil slovy: „My name is Francesco, but they call me Česko.“ Nějací vtipálci, zřejmě. Druhej gang aktuálně operoval u tý elektřiny. Gang no. 1 „info centre pranksters“ nakonec vypotil nabídku odvozu do obce Koplik za 60E. Fakt srandisti. Tak jsme večer poseděli s gangem no. 2, což vygradovalo příjezdem osoby, se kterou jsme si plácli za 40. Tato osoba naštěstí ihned poté odjela a nezůstala vysedávat v baru, což byl základ zítřejšího úspěchu. Pro úplnost dodávám, že varianta č. 3 byl (ne)pravidelnej mikrobus ve 13h, ale chtěli jsme jet ráno.

Večer jsme ještě s MK zašli do přilehlé hospody jediného „oficiálního“ kempu, kde jsem nad ním v kartách vyhrál na dobrou noc zpátky těch 2000 LEKů.

Den 7

Poučeni z předchozího rána jsme odpadky zavěsili na strom, čímžpádem nás kohout sice stejně vzbudil, ale z větší dálky. Sbalili jsme stany, opět krásně mokré, zaplatili za tu kohoutí muziku celkem 15E a v 8h byli připraveni k transportu na smluveném místě. Transportní souprava dorazila v 7:57. Hodně použitej Mitsubishi džíp. Přední sklo prasklý na třech místech, boční skla z poloviny chyběla úplně, sedadla díky tomu krásně navlhlá, gumy sjetý do hlaďoučka, vzadu zapojenej přívěs se dřevem dost pochybně kusem drátu (zřejmě vypreparováno včera během opravy té elektřiny). Ve vozidle seděl vpředu zleva řidič, vedle desítka na klíně padesátce si prohlížela vysvědčení. Prostřední řada zleva MK, BE, DF. Dozadu k milé společnosti dalších dvou pokuřujících Albánců jsme šoupli LZ. Ještě batohy na střechu přivázat cukršpagátem a mohlo se vyrazit.

Řidič to nijak nehrotil (ani nemohl), měl před sebou přes 1000 vejškovejch metrů stoupání po cestě, která, spíše nežli silnici, připomínala kvalitnější vysokohorský chodník pro pěší. Takže se jelo většinu cesty na jedničku, náhon na 4 kola, rychlost 10 km/h. První půlhodinku jsem považoval za samozřejmost, že se to celý převrátí do údolí, zjm. ve chvílích, kdy bylo nutno se vyhnout protijedoucímu vozidlu (nepříliš častej jev naštěstí). Řidič to ale zvládal fakt výborně. Po další půlhodince se konečně urval ten přívěs. Ještě, že tam byli ti albánští fachmeni, jinak bychom byly dozajista zapojeny do opravy my, řadové pražské máničky. Oprava spočívala v tom, že vyházeli veškeré dřevo ze stráně, vytáhli přívěs ze škarpy a pro mne zcela nepochopitelným způsobem obnovili připojení.

Po další půlhodince jsme byli v sedle (tedy hodina a půl stoupání celkem), místní se pokřižovali a souprava zahájila sestup, čímž přepravní rychlost vzrostla na 20 km/h. Málem bych zapomněl, že v průběhu výstupu se ještě rozpadla sedačka pod LZ, bylo celkem komické vidět ho, jak tam vleže pohopsává, neschopen vydat artikulovaný zvuk. Holt se pak musel víc přitulit k Albáncům. Níže na téhle straně kopce místní cestáři trochu „vylepšovali“ silnici, tedy se častěji vyhýbalo různým stavebním strojům, hromadám stavebního šutráku a jednotlivým osobám, snažícím se ty šutry odklidit. Několikrát se mi zdálo, že jsme museli někomu přejet ruce, ale nikdo neřval.

Po desáté ranní příjezd do vesnice Bogë. Řidič ohlásil půl hodiny pauzu a zasedl do baru. Dál se pokračovalo již v sedmi, a to po asfaltu. LZ koupil k sobě do kupé místo Albánců tu desítku s vysvědčením. Během cca hodinové cesty na Koplik musel řidič x-krát zastavit, vždy těsně před opětovným rozpojením soupravy chodil utáhnout vozejk. Btw. Koplík se jmenoval na VŠ jeden nepříliš oblíbenej pedagog. Takovej všeználek. Zdravím soudruhu.

Řidič nás vysadil před obcí přímo uprostřed kruhového objezdu u odbočky na Montenegro. Projíždějící auta vesele troubila. Ani jsem nestačil vykouřit cigáro a už nám sami od sebe zastavili dva 60tiletý Albánci, to je náhodička, zrovna jedem do Podgorice. Nakládka zase uprostřed kruhového objezdu, troubení, troubení, smluvena férová cena 20E. Po cestě řidič zastavil na benzínce a koupil nám každýmu gratis plechovku limči a sobě pivo. Hodnej.

Trochu jsme se obávali albánský pasový kontroly, neměli jsme přeci jen to vstupní razítko, ale měli jsme štěstí na fakt dobrý spolujezdce. Řidič vybral veškeré pasy, šoupnul mezi tu hromádku nějaký LEKy (dal bych krk za to, že 100), trochu zakoketoval s tím hňupem v budce a jelo se. Bye-bye Albania, sooner or later, I´ll be back again.

Příjezd do Podgorice na železničku stanicu ve 13h. V dalším plánu bylo jet na poslední den do Baru k moři. Vlak odjel před deseti minutami, tak jsme neradi šli na bus, co jel v 14:13. Nefungovala klimatizace (v tom busu). V 14:15 nás šofér vysadil a přijelo náhradní vozidlo. Spolucestující tvořila z 50% 18letá děvčata, oblečena dozajista dle nejnovější plážové módy (byl pátek), jako bonus doplňky zn. Hello Kitty. Jsem doposud myslel, že je to značka pro nižší věkové skupiny, tak 3-8 let, děvčaty tohoto věku, co vyžadují všechno tzv. „s kitinkou“ jsem obklopen. MK mi ale vysvětlil, že jsem křupan, že je to in. Má zvláštní známé zřejmě ten chlapec.

Příjezd do Baru na žst. kolem 16h. Koupil jsem lístky na zítřejší opičinec Bar-Subotica (Subotica-Praha zakoupeno již v Praze). Lupeny v nominální hodnotě 115,80E stály 118E, paní pokladní přede mnou něco velice dychtivě počítala, aby to ospravedlnila, moc mě ty její techtle-mechtle nebraly. Balkán. Ještě se nám vnutil nějakej taxikář, že nás za 4E odveze do „ekokempu“. Prej 4 km. Odjel s námi asi 1 km na nejbližší benzínku, ukázal na přilehlej trávník s kontejnery a odpadky a prohlásil „ekokemp here“. Haha. Tak jsem ho poslal do prdele, ať nás doveze alespoň k moři, což bylo tak 500 metrů. Trochu chaoticky nás ještě povozil po centru Baru, zřejmě čekaje, zda z toho nekápne euro navíc, pak nás vysadil v nějakém parku, dal nám dobrou radu, že se tam nesmí tábořit, vyinkasoval 4E a konečně zmizel i se svými skvělými tipy.

Urazili jsme kiláček po plážové promenádě. V pohorkách a s báglama jsme konečně byli zase středem pozornosti. Pak jsme se vrátili zpět do obce, pořešit nějaké ubytování. Hned na druhý pokus se zadařilo, cena za apartmán se usmlouvala z 70E na 60. Ještě jsem jim dal podmínku, že vypadneme až v 15h. Prskali, ale vzali to. Po invazi do objektu začal každej hned hrabat něco v batohu, což byla chyba, protože když po 5 minutách dorazila sl. ubytovatelka s nějakejma ručníkama, už to tam muselo dost smrdět. Přeci jen týden zatuchlé věci udělají své. Tím pádem už se tam víckrát neukázala, jinak by možná donesla i nějaké lůžkoviny.

Dal jsem sušit na pohovku tropiko stanu a vyrazilo se na pláž. Nic moc. Šutry, šutry, šutry a odpadky. To moc nemusím, radši píseček. Po dvou hodinách nás to přestalo bavit, beztak už byl večer, tak jsme zasedli do Coyote baru na pláži. Po dlouhé době před námi přistálo co, no co, no přece točeno pivo. Dali jsme si jich zřejmě dost, protože když jsme k půlnoci chtěli jít spát, přistála před námi ještě runda zadara. Barman později z povytažené rolety smutně pozoroval, jak už nemůžeme a netrpělivě čekal, až vypadnem. Důstojně zakončená super-duper dovolená.

Den 8

Dopoledne plážing. Standardní nudnej, ale nutnej plážing. Já sepisuju tyto moudra, zbytek spí, příp. se tváří, že spí, občas se jde někdo vytopit. „To by ´sem se vytopil“, říká můj kluk, když vidí větší vodní plochu a myslí tím „utopil“. V 11h mě zbytek týmu opouští a jde si prohlédnout přístav. To mě nezajímá, tak ještě hodinku zevluju a vracím se na Omladincov 6, Bar pobalit. Myšleno sušící se stan, sl. pronajímatelka provozuje t. č. plážing.

Půlčík grilovanýho kuřete k obědu a zahajuju půst. To je taková kravina, kterou jsem donedávna jednou týdně provozoval, a nějak se mi nedaří k tomu vrátit. Dneska cítím, že zase najedu, beztak nebude ve vlaku co jíst. Btw. BE nejspíš drží tajnej půst už od včerejška, akorát v jejím pojetí se zdá být povolena konzumace kávy a piva. Pro mě to znamená just water. Strange coincidence.

Ve tři platíme za ubikaci, padáme a jako prezent nechávám na stole krabičku nekuřitelných místních cigaret zn. Code se zapalovačem a vzkazem „very refreshing brand“. Kupuju 3l vody do vlaku, z toho většinu mi ostatní po cestě na nádraží vypijou, tak pak ještě v nádražní trafice doberu další 2l s vysokohorskou přirážkou. V 16:50 (10 minut před odjezdem) vytahuju LZ+MK z hospody a jede se.

Sutomore, Podgorica, Kolašin, Mojkovac, Bijelo Polje, Prijepolje Teretna, Prijepole, Priboj, Užice, Požega, Kosjeric, Valjevo, Lajkovac, Lazarevac, Rakovica, Novi Beograd, Nova Pazova, Stara Pazova, Indija, Beška, Novi Sad, Zmajevo, Vrbas, Backa Topola a Subotica. Černohorskej úsek týhle trati je parádní, samej tunel, trať v srdci hor. V šestilůžáku tentokrát přítomna od startu 70tiletá čiperka, cestou nás krmí historkama v srbštině a srbskejma sušenkama (DF+BE nepochopitelně odmítají, těžko však v srbštině vysvětlit původ, průběh a vliv půstu na lidský organismus).

Pozor, přichází test bdělosti, na které z výše uvedených stanic je pořízena následující a poslední fotografie? Cé je správně, na žádný, to je Rumunsko 2005. Prostě mi chyběla fotka do týhle kapitoly.

Den 9

Bábrle vystupuje v žst. Novi Sad, na to jak byla ukecaná ani nepozdraví. Děláme si srandu z LZ ať si jde lehnout do vyhřátýho pelišku, třeba najde nový brejle. V Subotici hodinka na přestup, marně se snažím za poslední euro koupit flašku vody, berou jenom ty svoje pojebaný dináry. Před polednem odjezd Avaly na Prágl, rezervovaná místa tentokrát volná, jen je to trochu orienťák je najít, cedulky označující rezervace chybí úplně, vlastní čísla z půlky, číslování samo o sobě chaotické.

Celkem vtipná celní kontrola při vjezdu do Schengenu, maďarský celníci jdou vyloženě po povalujících se igelitkách v zavazadlovém prostoru. Nějaký úlovky měli, prověřili i igelitku s pohorkami BE. Před první stanicí v Maďarsku se začne po vagónu podezřele motat nějakej hermafrodit, lovit a shromažďovat různá zavazadla. Vystupuje, otvírá klíčem pro průvodčí protější soupravu osobního vlaku a uzamyká tam svůj kontraband. Komická vložka.

Ve 14h ukončuji 24hodinovej půst, BE se opičí. Další cesta ve znamení přebíhání mezi jídelním vozem a našimi sedadly. Srbskej jídelák, celkem drahej, ale může se tam kouřit v módu „mě, barmanovi to nevadí, pokutu průvodčímu si hraď sám“. Příjezd do Prahy ve 23h (30 minut zpoždění) a rozlučka se sparing partnery. Jejich další kroky jsou mi zahaleny rouškou tajemství a svůj další postup nechávám rovněž utajen.